Historie a vývoj žárového zinkování

Žárové zinkováníje vysoce účinný způsob ochrany kovu před korozí. Je široce používán na všech druzích kovových konstrukcí v různých průmyslových odvětvích. Proces zahrnuje ponoření kovů, jako je ocel, nerezová ocel nebo litina, do roztaveného kovu nebo slitiny, aby se vytvořil ochranný povlak. Dnes je celosvětově nejoblíbenější a cenově nejvýhodnější povrchová úprava oceli.

Žárově zinkovaná ocel, vynalezená v polovině 18. století, se vyvinula z dřívějších metod zinkování a nyní se používá téměř čtyři století. Dodnes zůstává nejběžnější a nejúspěšnější technikou prevence koroze oceli.

1742

Dr. Jean-Baptiste Malouin provedl úplně první experimentální zkoušky na žárově zinkované oceli a představil své převratné poznatky Francouzské královské akademii.

1837

Stanislas Sorel z Francie požádal o patent na žárové zinkování oceli. Představil myšlenku použití galvanické ochrany, aby ocel nerezavěla, což znamenalo pokrýt povrch železa zinkem. Ve stejném roce ve Velké Británii William Crawford patentoval metodu galvanizace, která používala jako tavidlo chlorid amonný. Díky četným vylepšením v průběhu let se tato základní technika používá dodnes.

1931

Tadeusz Sendzimir, brilantní polský inženýr a významná postava moderní metalurgie, postavil v Polsku vůbec první linku na žárové zinkování souvislých pásů pomocí metody redukce vodíku na světě. Získal americký patent na tento proces a v letech 1936-1937 byly v provozu průmyslové linky nesoucí jeho jméno jak ve Spojených státech, tak v ocelárně Maubeuge ve Francii. Tento průlom otevřel zcela novou kapitolu pro kontinuální, vysokorychlostní a vysoce kvalitní zinkování ocelových pásů.